Strach je reakce psychiky na krizovou situaci a prý je nejčastější lidskou emocí. Vývojově vznikl asi k tomu, aby nám pomohl rychle reagovat na nebezpečí. V určitých situacích však strach působí kontraproduktivně a může i zabíjet svého nositele. Bylo dokázáno, že negativně ovlivňuje funkci paměti.
I při šachové partii hráči zažívají strach. Strach bývá příčinou nesprávné reakce na určité poziční "hrozby" soupeře. Jsou hráči, kteří se bojí útoku na svého krále, že například dělají preventivní tahy (oslí ouška), aby se jistili před útokem. Paradoxně však často k takovému útoku ještě nahrávají. Nápadně se přeci liší styl hry počítačového programu, který chladnokrevně jde do zápletek i s exponovaným králem a žádný strach nemá. Spoléhá pouze na propočet a objektivní odhad pozice.
Sebedůvěra hráče, zdravá obezřetnost má vliv na styl hry. Například velký kouzelník Michail Tal často obětoval a z objektivního hlediska bylo hodně jeho obětí figur podezřelých a při přesné obraně asi nekorektních. Jenže on byl optimista, velmi vynalézavý taktik a většinu partií dovedl do výhry. Každý hráč by měl být optimisticky správně naladěn, mít sebedůvěru a jistou dávku opatrnosti. Snažit se nepodléhat emocím a objektivně zvážit všechna rizika. Každý tah by se měl provádět v pozitivní náladě s dobrou předběžnou kontrolou soupeřových možností.
Jak negativně působí psychika podlomená strachem a poraženeckou náladou ukazují příklady z turnajové praxe velmistrů, kdy hráč dokonce vzdal ve vyhrané pozici. I to dokáže strach, podlomí sebedůvěru a demobilizuje rozum. Znám to z vlastní praxe, kdy pozice vypadá beznadějně (a často beznadějná taky je), ale vyplatí se "nechat si to ukázat" od soupeře. Typický příklad takové "beznadějné pozice", kde bílý předčasně vzdal a nenechal soupeře aby mu to ukázal je tady nebo tady. Po 43. efektním tahu bílého Rxf8+ v prvním případu se černý vzdal (nechtěl dělat problémy. Jak se ukázalo, tak ve vyhrané pozici pro černého. A ve druhém případu podlehl bílý halucinaci matu a vzdal se. Stačilo udělat jeden vynucený tah a určitě by na elementární obranu přišel sám.
Příklady jsem vzal ze stránky Tima Krabbé, kde jsem přeložil poznámky.
Předčasné rezignace
Je známá věc, že obrana je těžší než útok. Obránce je v jakémsi podřízeném postavení a je nucen reagovat na soupeřovy hrozby a to dokonce velmi přesně a úsporně. Najít útočné tahy a hrozby je lehčí než najít efektivní obranné tahy. Vyplatí se po soupeřově úderu si dát pauzu, snažit se objektivně rozebrat největší hrozby a těm ekonomicky zabránit. Brát soupeřovu obětovanou figuru není povinnost a proto je potřeba rozebrat všechny možnosti. Pokud se podaří odrazit hlavní nápor, dostává se obránce do psychologické výhody.
I při šachové partii hráči zažívají strach. Strach bývá příčinou nesprávné reakce na určité poziční "hrozby" soupeře. Jsou hráči, kteří se bojí útoku na svého krále, že například dělají preventivní tahy (oslí ouška), aby se jistili před útokem. Paradoxně však často k takovému útoku ještě nahrávají. Nápadně se přeci liší styl hry počítačového programu, který chladnokrevně jde do zápletek i s exponovaným králem a žádný strach nemá. Spoléhá pouze na propočet a objektivní odhad pozice.
Sebedůvěra hráče, zdravá obezřetnost má vliv na styl hry. Například velký kouzelník Michail Tal často obětoval a z objektivního hlediska bylo hodně jeho obětí figur podezřelých a při přesné obraně asi nekorektních. Jenže on byl optimista, velmi vynalézavý taktik a většinu partií dovedl do výhry. Každý hráč by měl být optimisticky správně naladěn, mít sebedůvěru a jistou dávku opatrnosti. Snažit se nepodléhat emocím a objektivně zvážit všechna rizika. Každý tah by se měl provádět v pozitivní náladě s dobrou předběžnou kontrolou soupeřových možností.
Jak negativně působí psychika podlomená strachem a poraženeckou náladou ukazují příklady z turnajové praxe velmistrů, kdy hráč dokonce vzdal ve vyhrané pozici. I to dokáže strach, podlomí sebedůvěru a demobilizuje rozum. Znám to z vlastní praxe, kdy pozice vypadá beznadějně (a často beznadějná taky je), ale vyplatí se "nechat si to ukázat" od soupeře. Typický příklad takové "beznadějné pozice", kde bílý předčasně vzdal a nenechal soupeře aby mu to ukázal je tady nebo tady. Po 43. efektním tahu bílého Rxf8+ v prvním případu se černý vzdal (nechtěl dělat problémy. Jak se ukázalo, tak ve vyhrané pozici pro černého. A ve druhém případu podlehl bílý halucinaci matu a vzdal se. Stačilo udělat jeden vynucený tah a určitě by na elementární obranu přišel sám.
Příklady jsem vzal ze stránky Tima Krabbé, kde jsem přeložil poznámky.
Předčasné rezignace
Je známá věc, že obrana je těžší než útok. Obránce je v jakémsi podřízeném postavení a je nucen reagovat na soupeřovy hrozby a to dokonce velmi přesně a úsporně. Najít útočné tahy a hrozby je lehčí než najít efektivní obranné tahy. Vyplatí se po soupeřově úderu si dát pauzu, snažit se objektivně rozebrat největší hrozby a těm ekonomicky zabránit. Brát soupeřovu obětovanou figuru není povinnost a proto je potřeba rozebrat všechny možnosti. Pokud se podaří odrazit hlavní nápor, dostává se obránce do psychologické výhody.
Žádné komentáře:
Okomentovat