aneb jak Pachman "ošvindloval" Dodu. Zajímavá příhoda, jejíž ponaučení je také užitečné pro praktické hráče, kterým se něco podobného ještě nestalo.
Mimochodem Pachman měl za své kariéry s Bobby Fischerem kladné skóre vzájemných partiích a tím se jen tak nějaký jiný hráč pochlubit nemůže.
Ve své knize "Checkmate in Prague" vzpomíná Pachman (1924-2003) na partii v turnaji v Havaně 1965.
Partii otevřel s touhou po výhře ostře. Obětoval věž za střelce a šel do útoku. Ale zkazila to malá chyba. Doda udělal neočekávaný tah, triumfálně udeřil figurou o šachovnici a odběhl se pochlubit kolegům, co se mu povedlo. "Ale jen počkej pane Doda...".
"Mezitím jsem seděl zachmuřeně u šachovnice; uši jsem měl jistě rudé. První impuls byl zabalit to a jít na pár panáků Cuba libres. Potom jsem se donutil zhodnotit situaci, která mě vedla k závěru, že asi prohraji. Jeden z ohrožených pěšec byl ztracen a útok byl pryč. Potom jsem viděl malou šanci - že po ztrátě pěšce bych mohl udělat zdánlivě slabý tah a nabídnout dalšího. Kdyby ho můj soupeř vzal, obětoval bych další figuru a udělal mu problémy. Ačkoli mi pokračování až do konce nebylo jasné, viděl jsem silnou šanci že dám mat. Za normálních okolností to byla mlhavá naděje, protože nabídnutí druhého pěšce by vyvolalo u soupeře podezření a nebyl by blázen a viděl by na dva tahy tak daleko jako já. Ale byla zde alternativa okamžitého vzdání partie.
Nakonec jsem zvolil nápad, který mi dával jisté šance. Na deset tahů mi zbývala celá hodina. Hlavu v rukách jsem předstíral hledání východiska, ale ve skutečnosti jsem se rozhodl pustit šachy z hlavy většinu času - říkal jsem si básničky a pokoušel jsem si vzpomenout na logaritmy, které jsem znal zpaměti.
Doda se procházel po sálu pyšně jako kohout, zatímco ostatní hráči se chodili dívat, jak mám červené uši. Pomalu tikaly hodiny, jen potlesk blahopřál ke skončení nějaké jiné partie a bylo ticho.
S dvěma minutami na hodinách - měl jsem minimum času na deset tahů - sáhl jsem po figuře, abych udělal to, co jsem věděl už před hodinou. Doda spěchal zpátky a po krátké úvaze vzal mého pěšce. Letmo a obavou jsem se podíval na moje hodiny jsem udělal bleskový tah a nabídl dalšího pěšce. Doda mrkl na mé hodiny, a vzal pěšce, předpokládaje že jsem tlačen časem ztratil jsem kontrolu. Další rychlá oběť přiměla Dodu se chytit za hlavu. Myslel že je se mnou konec, ale bylo již pozdě. Ani věčnost nemůže napravit škodu způsobenou vteřinou, jak napsal Zweig. Rána za ranou padala na černého krále, dvě minuty stačily na můj zničující útok. Po splnění časového limitu musel můj soupeř vzdát. Hráči se shlukli kolem a proklínali moje štěstí, jak jsem vyvázl v takové beznadějné pozici. Velká výhoda mého soupeře v tomto případě ho nakonec stála celý bod v turnaji. (Pachman, Checkmate in Prague (New York: Macmillan, 1975), pp. 56-57)
Partie s variantami jako ilustrace Pachmanova švindlu následuje:
Mimochodem Pachman měl za své kariéry s Bobby Fischerem kladné skóre vzájemných partiích a tím se jen tak nějaký jiný hráč pochlubit nemůže.
Ve své knize "Checkmate in Prague" vzpomíná Pachman (1924-2003) na partii v turnaji v Havaně 1965.
Partii otevřel s touhou po výhře ostře. Obětoval věž za střelce a šel do útoku. Ale zkazila to malá chyba. Doda udělal neočekávaný tah, triumfálně udeřil figurou o šachovnici a odběhl se pochlubit kolegům, co se mu povedlo. "Ale jen počkej pane Doda...".
"Mezitím jsem seděl zachmuřeně u šachovnice; uši jsem měl jistě rudé. První impuls byl zabalit to a jít na pár panáků Cuba libres. Potom jsem se donutil zhodnotit situaci, která mě vedla k závěru, že asi prohraji. Jeden z ohrožených pěšec byl ztracen a útok byl pryč. Potom jsem viděl malou šanci - že po ztrátě pěšce bych mohl udělat zdánlivě slabý tah a nabídnout dalšího. Kdyby ho můj soupeř vzal, obětoval bych další figuru a udělal mu problémy. Ačkoli mi pokračování až do konce nebylo jasné, viděl jsem silnou šanci že dám mat. Za normálních okolností to byla mlhavá naděje, protože nabídnutí druhého pěšce by vyvolalo u soupeře podezření a nebyl by blázen a viděl by na dva tahy tak daleko jako já. Ale byla zde alternativa okamžitého vzdání partie.
Nakonec jsem zvolil nápad, který mi dával jisté šance. Na deset tahů mi zbývala celá hodina. Hlavu v rukách jsem předstíral hledání východiska, ale ve skutečnosti jsem se rozhodl pustit šachy z hlavy většinu času - říkal jsem si básničky a pokoušel jsem si vzpomenout na logaritmy, které jsem znal zpaměti.
Doda se procházel po sálu pyšně jako kohout, zatímco ostatní hráči se chodili dívat, jak mám červené uši. Pomalu tikaly hodiny, jen potlesk blahopřál ke skončení nějaké jiné partie a bylo ticho.
S dvěma minutami na hodinách - měl jsem minimum času na deset tahů - sáhl jsem po figuře, abych udělal to, co jsem věděl už před hodinou. Doda spěchal zpátky a po krátké úvaze vzal mého pěšce. Letmo a obavou jsem se podíval na moje hodiny jsem udělal bleskový tah a nabídl dalšího pěšce. Doda mrkl na mé hodiny, a vzal pěšce, předpokládaje že jsem tlačen časem ztratil jsem kontrolu. Další rychlá oběť přiměla Dodu se chytit za hlavu. Myslel že je se mnou konec, ale bylo již pozdě. Ani věčnost nemůže napravit škodu způsobenou vteřinou, jak napsal Zweig. Rána za ranou padala na černého krále, dvě minuty stačily na můj zničující útok. Po splnění časového limitu musel můj soupeř vzdát. Hráči se shlukli kolem a proklínali moje štěstí, jak jsem vyvázl v takové beznadějné pozici. Velká výhoda mého soupeře v tomto případě ho nakonec stála celý bod v turnaji. (Pachman, Checkmate in Prague (New York: Macmillan, 1975), pp. 56-57)
Partie s variantami jako ilustrace Pachmanova švindlu následuje:
Žádné komentáře:
Okomentovat