Lhal Réti?

Když se slavného šachisty Richarda Rétiho ptali na to, kolik tahů dopředu počítá když vymýšlí šachové kombinace, odpověděl, že  zpravidla ani jeden. Kdo chce, ať tomu věří. Moje vysvětlení je takové, že Réti se prostě nechtěl pouštět do nějakého vypočítávání a objasňování procesu myšlení šachisty. Jsou opravdu pozice, kde nejlepší tahy vidí zkušený hráč okamžitě bez počítání. Je těžké vysvětlovat jaké to jsou pozice a kdy je nutné varianty poctivě počítat. Rychlost myšlení špičkových hráčů je obdivuhodná. Částečně je tato schopnost bleskového myšlení vrozená a z větší části je vytrénovaná. Věřím, že někteří fenomenální hráči si ani neuvědomují proces počítání variant.
Šachy jsou fenomén lidské kultury, kde se vytvářejí modelové problémy k procvičení správných rozumových úvah obecně užitečných v jakémkoli druhu lidské činnosti. Kdo se naučí hrát dobře šachy, může nabyté schopnosti s úspěchem použít ve všech oborech vědy a kultury. Jsou různé typy lidí a mě někdy přímo rozčilují některé osobnosti v oblasti kultury, kteří mají dar řečí a jsou schopni prázdně tlachat o čemkoli bez jakékoli logické podstaty a souvislostí. Někteří dokonce přiznávají  a dokonce se tím chlubí, že školská matematika byla pro ně postrachem. Rád se pobavím shlédnutím divadelního představení s těmito umělci, ale když tyto osobnosti začnou mluvit do řízení státu a burcují veřejnost a parlament pro zrušení matematiky jako maturitního předmětu, tak je to na mě příliš.

Přimlouval bych se za nápad, který prý realizují v Arménii, zavést do škol jako předmět výuku šachové hry. Šel  bych i dál a zavedl šachy do mateřských školek. Sám jsem začal hrát ve II. třídě ve školní družině. Když tam mohou děti hrát hry jako Člověče nezlob se, nebo mlýn, tak proč nehrát a neučit se základy královské hry? V Brně na vysoké škole dávají studentům na výběr v povinném předmětu Tělesná výchova i mezi šachovou hrou. Diskuze o tom, jestli jsou šachy sport nebo jen zábava považuji za zbytečné. Mozek je jeden z tělesných orgánů jako jsou nohy, a soutěžení v rychlosti pohybu po nohách je bezpochyby sport. Proč by soutěžení ve správnosti a rychlosti myšlení nemělo být považováno za sport. Oba bojovníci mají stejné podmínky. Pravda je, že na závod sprinterů se může dívat i mentálně zaostalý člověk a pochopí, že vítěz je šampion a může ho obdivovat. Šachovou partii může však se zájmem sledovat jen poněkud více teoreticky připravený divák.

Kolikrát jsem si kladl otázku:  Proč někteří hráči hrají o tolik lépe než jiní? Vysvětlit to pouze rozložením IQ (inteligenční koeficient)  v populaci mi nehraje. Znal jsem řadu milovníků šachu, kteří byli vynikající vědci a hráli šachy slabě. Řada vysokoškolsky vzdělaných hráčů se svou výkonností pohybují v oblasti slabších klubových hráčů značně pod ratingem 1800, který talentovanější žák dosáhne za pár roků hraní. Pochybuji, že všichni slabší šachisté by nechtěli mít lepší výsledky. Běžní šachoví hráči, milovníci šachu, jakých je většina, hledají metodu jak najít v šachové pozici ten nejlepší tah. Jsou však i pozice, kde je k dispozici několik rovnocenných tahů.
Vysvětlení příčin proč někteří jsou v šachu lepší než jiní je složité. Je to taktické vidění, chápání strategického obsahu šachových pozic, technika hry v koncovkách? Nebo je to schopnost dlouhodobé psychické koncentrace a životní energie? Důležité jsou myšlenkové návyky při řešení problému: "Jaký zahrát tah." Každý tah má své klady i zápory. Jedině tah,kterým se dává mat nemá určitě chybu. Legendární mistr světa, kterého mnozí považují za nejlepšího šachistu všech dob, Robert Fischer, řekl, že nevěří na nějakou psychologii, ale pouze na nejlepší tahy. Je pravda, že proti silným tahům je těžké najít nějaký recept pomocí blufování. Najít takový tah, aby to nebyla hrubá chyba, to je problém na úrovni soutěží krajského přeboru. Hrubé chyby se však nevyhýbají ani velmistrům. O problémech výběru nejlepšího tahu pojednává kniha "How to Choose a Chess Move"