Nedávno jsem přemýšlel o tom, jak mi funguje šachové myšlení. Skoro každý den si řeším pro zábavu taktické úlohy a studie.
Někdy mi to jde jako po másle, někdy dělám chyby. Samozřejmě záleží na obtížnosti úloh, náročném propočtu mnoha variant, ale většinou jsou to vtipné úlohy na 2 - 3 tahy. To je ten první mozek. Význam má to, že dopředu u úlohy víme, že tam je nějaký skrytý rozhodující trik - to u praktické partie většinou před tahem nevíme.
Velmi se také rozšířila videa na youtube s bleskovými nebo rapid partiemi. Rád sleduji videa Hodinka s mistrem, nebo Banter Blitz with Bartholomew (Magnus, Hammer) (škádlení, žertování s bleskovkami). Při sledování cizí partie se zapojuje ten druhý mozek. Většina tahů se zdá velmi logických, některé tahy vidím dopředu a někdy se divím, co na té pozici tomu velmistrovi tak dlouho trvá. Člověk má iluzi, že by tu partii možná zahrál stejně.
Třetí mozek pak zbývá na vlastní hru v partii. A tady vzniká kámen úrazu - náhle si při hře nejsem jist většinou tahů, mám dilema, napadají mi nesmyslné tahy, bojím se neexistujících hrozeb soupeře. Přichází dříve či později chyby, často fatální. Zdánlivě to vypadá tak, jakoby ty 3 mozky spolu špatně komunikovaly. Proč je takový velký rozpor mezi iluzí druhého mozku (sledování partií mistrů) a mozkem pro samostatnou hru? Vysvětluji si to tak, že silnější hráč je více imunní proti velkým (rozhodujícím) chybám. Slabší hráč může udělat řadu silných tahů, ale statisticky častěji narazí při řešení pozice (i z časových důvodů) na nepřekonatelnou bariéru a udělá fatální chybu. Silnější hráč si pak se získanou výhodu snadněji poradí. Co se s tím dá dělat?
Zatím jsem dospěl k jedinému závěru: Je potřeba častěji hrát se silnějšími hráči, nejen bleskové a rapid partie, ale zejména vážné partie s delší časovou kontrolou minimálně 60 minut na partii se zápisem. Analýza chyb post mortem s trenérem, nebo s motorem je velmi důležitá. Jinudy cesta k šachovému mistrovství v praktické hře nejspíš nevede. Důležitá je i teoretická příprava na soupeře před partií.
Metody zlepšování jsou podobné jako u jiných sportů. Mozek se tak jeví jak zvláštní sval, který je nutné plánovitě zatěžovat i uvolňovat a postupně zvyšovat jeho pružnost. A to nezmiňuji vrozené dispozice v rychlosti a přesnosti myšlení, jejichž překročení je neobtížnější dokonce až nemožné.
Žádné komentáře:
Okomentovat