Slepé skvrny a tři pilíře šachového mistrovství

Po druhém prohraném utkání jsem se zamyslel, co je příčinou porážek v šachu.  Po přehrání řady partií z krajského přeboru družstev lze zjistit, že většina partií se rozhoduje hrubými chybami. Kdo udělá poslední hrubou chybu, ten prohraje. Jak řekl v minulosti legendární publicista Savieli  Tartakower: "Šachy jsou pohádka o tisíci a jedné chybě".  Kdyby v klidovém stavu u nedělní kávy někdo dal hráči diagram s jeho pozicí, kde udělal osudnou chybu, určitě by rychle přišel na to, jak takovou chybu potrestat. Jenže v zápalu boje u partie svázán odpovědností s blikajícím hodinami a časový tlakem je hráč v mírném stresu, který někdy zamlží myšlenkové procesy. Plete se mnoho věcí přes sebe.  Hráči se v myšlení odehrávají iluze, přízraky a falešné hrozby.  Zaujetí vlastním plánem často přehluší nebezpečí, které hrozí ze soupeřova posledního tahu. Čas běží a nějaký tah je potřeba rychle zahrát. Stává se i to, že hrozba je nejdřív vidět, ale po zvážení mnoha dalších variant a složitých zápletek se na ní zapomene a spáchá se pak strašná chyba.  Často při hromadných výměnách se přehodí tahy. Jsou některé typické tahy, které většina hráčů snadno přehlédne.  Je toho mnohem víc a pozná to ten, kdo je nakažen nebezpečnou infekcí "Šachy". Byly o tom napsány celé knihy, Typické chyby v šachu, Nebezpečí v šachu a Jak se vyhnout hrubým chybám a jiné. A potom každý člověk má v mozku svoje "slepé skvrny",  podobně jako je to na oční sítnici. Prostě v některých pozicích je "slepý".  Tyhle slepé skvrny je potřeba ošetřovat. Samy nezmizí.  Předpokládám, že většina hráčů raději vyhrává, ale prohry by měly hráči odhalovat jeho slabiny a jejich odstranění je předpokladem budoucích výher.  Jsou tři pilíře mistrovství v šachu:   Perfektní Kombinační vidění, poziční odhad a schopnost analyzovat.  Každý z pilířů s dvěma dalšími souvisí, ale hlavně se to dá systematicky naučit. Problém je v tom, že každému z nás to trvá různě dlouho a spousta lidí nedokážou překonat lenost. Někdo se stal mistrem z jediné dobré knížky a jinému nepomohla ani celá knihovna. Každý je svého štěstí strůjce a prý jsou i lidé, kterým prohry nevadí a šachy přesto milují. Někdo je nazývá kluboví packalové, dvorní dodavatelé bodů atd. Nechme je žít, neposmívejme se jim. Šachy nejsou jen o výhrách a prohrách, šachy jsou umění, sport, poezie myšlení a krásná zábava.