úterý 24. ledna 2012

Konkrétní přístup k pozici

Následující text je ze 7. kapitoly dříve zmíněné knihy Voprosy sovremennoj teorii od Izáka Lipnického. Tuto kapitolu zatím považuji za klíčovou v celé knize a podle mého názoru dosti srozumitelně objasňuje roli šachových zákonů a pouček, jak se je učí začátečníci i pokročilí při studiu šachu. Králem dogmatiků byl Dr. Siegbert Tarrasch, jehož díla jsou ale neocenitelná pro celé šachové generace. Jeho poučky jsou srozumitelné, zapamatovatelné  a fungují v 90 procentech pozic vznikajících na šachovnici. Například "Ein Springer am Rand bringt Kummer und Schand." (Jezdec na kraji přináší starosti a ostudu).   Sbírku takových pouček přehledně uspořádal například také autor tohoto blogu. Ale některé poučky a zákony si na první pohled logicky odporují. Co s tím? Jak se v tom orientovat? Zkušený hráč vám poradí:  Hrát, hrát a hrát. Je pravda, že někomu  praxe vyjasní jak to doopravdy je s těmi zákony. Každá partie je ale diametrálně jiná a příčiny porážky jsou někdy velmi spletité - většinou ale hrubá chyba rozhodne bez ohledu na to, jak bezvadně hrál poražený hráč v předchozích tazích. Stinná stránka přehnané praxe se slabšími soupeři je v tom, že se mohou jenom zafixovat špatné návyky. Dobrá průprava ve znalosti taktiky a pohotovost v odhalení taktické podstaty je klíčový předpoklad k úspěšné hře bez něhož nelze postoupit dál. Ale co když jsou oba hráči v taktice na stejné úrovni? Pak rozhodují další rozdíly v chápání pozice, znalosti teorie zahájení, koncovek a další faktory. Příspěvek k přehodnocení přístupu k pozici může být i následující výňatek ze zmíněné knihy.


Kapitola 7  - Konkrétní přístup k pozici

Dívali jsme se již na řadu příkladů - z nesčíslné řady podobných - kde se jistá objektivní šachová pravidla  ukázala jako neúčinná do té míry jak konkrétní, dynamický přístup k pozici vyžadoval rozhodnutí, které šlo proti těmto pravidlům.
Dnes vládne konkrétní, tvůrčí přístup k hodnocení pozice. Sovětští hráči spoléhající na tuto metodu dosáhli mimořádných úspěchů. To dalo Petru Romanovskému příčinu napsat v jeho knize Vybrané partie (Selected Games):
"Extrémní konkrétnost plánování, průzračnost a realismus cílů; přesné a daleko sahající počítání; vysoká úroveň techniky, a silná představivost; odpor k rutině a stereotypům - to je to co určuje tvůrčí styl reprezentantů Sovětské šachové školy. "
Nicméně  až do dnešní doby nebyla objasněna skutečná podstata  konkrétního přístupu k pozici nebyla.

Říkal jsem, že konkrétní zvláštnosti pozice hrají hlavní roli ve výběru plánu nebo tahu - určují zda jistá šachová pravidla a principy jsou účinné nebo nikoli. Ale o jakém druhu konkrétních zvláštností mluvíme? Jaký je jejich určující význam? Šachová teorie dosud musela dávat odpověď na tyto otázky.
Zdá se mi, že problém může být správně vyřešen s pomocí celkové dialektické metody dotazování.

1. Šachy existují a vyvíjejí se na základě stabilní skupiny faktorů:  Stejné figury, pevná pravidla hry, pravidelné střídání tahů. Různé kombinace těchto faktorů vytvářejí miliony možných šachových pozic, mnoho z nich mají podobné vlastnosti. Obecný cíl každé strany je stálý:  dosáhnout vítězství nebo remízy.

2. Jsou jisté základní zákony, normy a principy působící v jakýchkoli pozicích. Studie šachu sleduje cíl v odhalování těchto základních spojení, aby dalo hráčům spolehlivé vodítko pro jejich akce.

3. Proces získávání znalostí v šachu spočívá v následujících krocích:

a) studie různých specifických pozic - jinými slovy základní, okamžité pochopení hry;
b) zobecnění těchto pozic; odhalení obecných zákonů, norem a principů.
Celý proces dotazování a jeho závěrů je neoddělitelně spojen s praktickými testy, které měří hodnotu "pravd" ke kterým jsme dospěli.

4. V každé šachové pozici jisté skupiny objektivních zákonů, norem a principů účinkují skrytě. Mnoho z nich musí být ještě vytaženy na světlo a formulovány. Správné ohodnocení pozice a volba tahu pouze na základě stanovených, známých pravd není vždy proveditelná. V těchto zákonech a principech, které jsou již stanoveny a známé, jsou nejvyšší, v pozici dominující, a potom může být na jejich základě provedeno hodnocení. Dále podstata mnoha pozic je stanovena pomocí zákonů a principů, které ačkoli objektivně existují, nejsou nám ještě k dispozici.

Jak tedy máme ohodnotit pozici? Standardy, které jsou známé  se ukazují jako neužitečné. Jiné standardy nejsou k dispozici. Z dobře známé poučky, že pravda je konkrétní, vyplývá na druhé straně to, že konkrétní přístup odráží jednoznačnou pravdu - a nahrazuje, tak řečeno, nedostatek zvláštního šachového zákona nebo pravidla. Je proto nesprávné říci, že kreativní, konkrétní přístup k pozici redukuje platnost šachových pravidel nebo jim odporuje.
Celá pointa je v tom, že v jakékoli zvláštní pozici vyvrácení některých zákonů pouze dělá cestu pro potvrzení a úspěch jiných.
Tudíž šachové zobecnění a konkrétní přístup plodně doplňují jeden druhého v průběhu boje nebo analýzy. Šachová zobecnění musí být používána konkrétně s představivostí. Dnes nejdůležitější teoretický úkol bezpochyby leží v dalším rozšiřování naší šachové znalosti, odhalování nových zákonů a principů a vytažení úplné hodnoty z mimořádně bohaté zkušenosti a úspěchů nejsilnějších současných hráčů.

5. Vědecké studium hry vůbec nezmenšuje roli a význam šachové představivosti. Naopak, pomocí otevírání nových horizontů pouze slouží k vývoji této představivosti a směruje ji na správnou cestu.
Je naivní se obávat, že s vývojem teorie a odhalením jejího tajemství, šachový boj může někdy ztratit svou přitažlivost a bude redukován jednoduše na aplikaci připravených formulí. Radost z šachové tvořivosti nebude nikdy vyčerpána!

Bez ohledu jak široce a zevrubně jsou šachové zákony a principy vypracovány, konkrétní tvůrčí přístup k jakémukoli problému nebo pozice bude mít vždy rozhodující význam. Bez toho nemůžeme stanovit
a) které zákony - zákonitosti, principy, pravidla - jsou platná v daném specifickém případu; a
b) Jak tyto teoretické pojmy mají být aplikovány v praxi.

Dále musíme mít na paměti to, že s objevením nových šachových faktů a objevů, mnoho ze zavedených teoretických doporučení bude pozměněno nebo ztratí na síle. Proto například v Sicilské obraně bylo dlouho považováno za velmi špatné pro černého dovolit c2-c4, jelikož bílý by dostal silnou pozici v centru.
Postupně se však ukázalo, že tah c2-c4 není pro černého nebezpečný, pokud může provést osvobozující postup d6-d5.
Zdá se mi, že ve světle toho co bylo diskutováno, by se mělo něco více udělat k objasnění toho, co je špatné na dogmatické metodě řešení různých problémů v šachu. Podstata šachového dogmatismu není jenom v tom, že (1) zavedená pravidla jsou aplikována bez ohledu na okolnosti, bez ohledu na všechny konkrétní zvláštnosti pozice. Dále (2) hodnocení specifických pozic má tendenci být založeno na  ničem jiném, než na těchto zákonech a direktivách, které jsou zřejmé, známé a již zavedené; Nikdo se nepokouší ujistit se zda tyto zřejmé ukazatele mají ústřední důležitost v problémové pozici, nebo jsou pouze podružné (když některé jiné ukazatele, ačkoli méně zřejmé, jsou rozhodující).

Tudíž dogmatický přístup k šachovým pozicím je zvláště povrchní přístup, neschopný odhalit všechnu nesmírnou mnohostrannost možností obsažených v partii.

Uvažujme některé příklady.
 Černý na tahu. Bílý má lepší vývin a jeho otevřené sloupce jsou klíčové charakteristiky pozice. Přesto pozice nemůže být hodnocena jako vyhraná pro bílého. V pozici černého nejsou slabiny; tahem Nb8-c6 může zavřít c- sloupec a pokrýt bod vniku e7.

V tomto diagramu černý na tahu, klíčová charakteristika je oslabení černého dámského křídla.
Znovu situace není pro něho těžká. Bílý nemá otevřené sloupce a náskok ve vývinu, který by mu umožnil využít tyto slabiny.
Můžeme zde vidět, že je nesmyslné uvažovat tento nebo onen poziční faktor v izolaci od specifických okolností na šachovnici. Nyní prozkoumejme pozici, kde tyto charakteristiky zvýhodňující bílého se vyskytly dohromady.

Botvinnik - Aljechin, Amsterdam 1938

Při hodnocení pozice je snadné vidět, že vážné slabiny v pozici černého nemohou zabránit soupeři proniknout na otevřených sloupcích (tah Nb8-c6 není možný). Černá pozice je již prohraná.

Verdikt v situaci je tedy založen na dvou pozičních faktorech, které známe:  otevřené sloupce pro bílého ve spojitosti se slabinami u černého. Oba faktory slouží k definici podstaty pozice a jsou ve prospěch bílého.
19...Re7 20.Rxe7 Qxe7 21.Qc7! Qxc7 22.Rxc7 f6! 23.Kf1 Rf7 24.Rc8+ Rf8 25.Rc3! g5 26.Ne1 h5 27.h4! a bílý vyhrál v 51 tahu.

Botvinnikovy poznámky k partii jsou velmi charakteristické:
"Potíže při hraní takové pozice není ve složitosti kalkulací, ale problém je správně ohodnotit vznikající pozice při propočítávání."
Ve světle dříve uvedených argumentů se podívejme na některé příklady, které jsme již viděli v předchozích kapitolách.

Zřejmá charakteristika pozice je to, že bílý král je v centru.
Je známo ze zkušeností z mnoha partií, že král v centru šachovnice ve střední hře je velké riziko. Na tomto základě šachový dogmatik stanoví poučku:  Ve střední hře je král v centru vždy špatně postaven. Následně když pracujeme s variantami v praktické hře, hráč zavrhuje ty, ve kterých král skončí v centru, protože slepě věří zavedenému pravidlu.

Při tvůrčím pojetí stejné pozice můžeme začít uvažovat následovně. V pozici střední hry král v centru není v nebezpečí sám o sobě, ale pouze protože soupeř může proti němu obvykle organizovat silný útok. Když je toto ten případ, tak obecný šachový zákon účinkuje: Kryjte svého krále.

Jako zvláštní případy tohoto zákona můžeme zmínit nebezpečí krále v centru šachovnice, nebezpečí pro krále na křídle v absenci pěšcového krytu atd. Ale jak jsem již zdůraznil, platnost jakýchkoli šachových zákonů a zákonitostí je zcela závislá na konkrétních okolnostech. Jaké jsou to okolnosti zde?

Z konkrétního studia situace můžeme vidět že pozice bílého krále v centru neodporuje zákonu o krytí krále, jelikož černý proti němu nemůže vytvořit útok.
Vyplývá z toho, že král v centru je pouze zřejmá charakteristika pozice, ale nikoli rozhodující.

Hlavní, rozhodující charakteristika je následující:
a. Bílé figury jsou aktivní, mají k dispozici otevřené linie.
b. Černé figury jsou omezeny; nemohou se prolomit do otevřeného prostoru.
Pro tento okamžik král na d5 brání bílému od organizování rozhodujícího útoku. Ale jakmile je král odstraněn z centra, pozice se stane pro černého beznadějná.
Nemělo by nás udivovat, že toto umístění krále se stalo v partii Chigorina, jemuž byl šachový dogmatismus absolutně cizí.
Nyní jiný příklad. Jak by měl bílý zacházet s další pozicí?

a. povrchní dogmatické rozhodnutí: Bílý musí vzít směrem k centru a2xb3, jelikož c2xb3 by otevřelo krále, který je na stejném sloupci jako černá věž. Kromě toho by černý zůstal se snadno vyhranou pěšcovou koncovkou pokud by se všechny figury vyměnily.

Tudíž a2xb3!

b. Konkrétní, tvůrčí rozhodnutí: v této pozici rozhodující princip je usilovný útok na opačných křídlech. V případě axb3? Nb4! s hrozbou Qd8-a5, černý získá mimořádně silný útok. Na druhou stranu cxb4! černého útok je velmi těžké spustit, navzdory věži a králi proti sobě. ...(Například: 13....Nb4 14.Kb1!)

Bílý bude moci pokračovat úspěšně v útoku na královském křídle. Za těchto okolností pěšec navíc v centru nemá zvláštní význam.
Takže c2xb3 a nikoli a2xb3 je správné. Toto je nejen konkrétní tvůrčí řešení problému, ale řešení je v zachování zvláštních šachových principů, které hrají tady centrální roli a může být vyjádřeno jako toto:
při ostrých útocích na opačných křídlech, úspěch závisí na schopnosti kombinovat vlastní útok na jednom křídle s podstatnými profylaktickými opatřeními na druhé straně.
Uvažujme ještě jeden příklad konkrétního a tvůrčího rozhodnutí.


Bílý má střelce mimo hru na b2, a jeho pěšec na c4 je slabý. Posledním tahem b7-b6, černý jasně definoval svůj plán - tlak proti pěšci c4 pomocí Bc8-a6, Qa5-a4, Nb8-c6-a5. Povrchní hrou by bílý mohl skončit v problémech.
Může provokovat tah, který by mu prospěl, zejména c5xd4?
Bílý zvážil konkrétní charakteristiky pozice a zahrál 11.g4!!
Tento tah náhle mění scénu. Černý nemůže nyní pomýšlet na obléhání pěšce c4. Například 11...Ba6 by prohrálo po 12.gxf5! kdy obě odpovědi jsou špatné: 12...exf5 13.Qe3+!, nebo 12...Bxc4 13.Bg2 Nc6 14.fxe6 atd.

Hrozby vznikly neočekávaně a tak naléhavě nutí černého přejít k počítání specifické varianty. Na prvním místě jsou zřejmé tahy 11...Bb7 a 11...fxg4. Možné varianty jsou 11....Bb7 12.d5 nebo 12.Rg1  12....0-0 13.gxf5 exf5 14.Rg1 a 11...fxg4 12.Rg1 (12.Bg2) s nebezpečnou iniciativou pro bílého.
11.g2-g4 vytváří černému vážné problémy. Nyní tento tah by sotva napadl hráče, kterému vládnou dogmatické pojmy. Odporuje pravidlům
1. Vyvinuj se co nejrychleji jak můžeš
2. Nechoď do nepřipravených útoků
3. Neoslabuj kryt krále.... atd.

Slepé lpění na těchto pravidlech, dogmatik v pozici na diagramu by asi hrál 11.e3 a potom by se divil proč ho "správná" hra přivedla k prohře.

Ale věc je v tom, že v dané pozici nejsou uvedená teoretická pravidla 1, 2, 3 v žádném případě klíčová a rozhodující, a tak by byla chyba, aby bílý na nich zakládal další hru.

11.g2-g4!! je příklad čistě tvořivého pojetí pozice. Ale potom není toto konkrétní, tvůrčí rozhodnutí v konfliktu s šachovými principy? Určitě ne!
Uvažujme situaci na diagramu:

Konkrétní zvláštnosti této pozice jsou následující:
1. Většina černých figur je na dámském křídle; v tomto okamžiku je jediná ve hře.
2. Černé královské křídlo postrádá figurovou ochranu.

Zřejmě v takových podmínkách je velký zájem bílého začít ostrou šarvátku na královském křídle, kde může okamžitě koncentrovat akce některých svých figur. Použitím konkrétního přístupu k této pozici, můžeme vidět, že následující šachový zákon má maximální účinnost, oprávněnost a význam :  Udeřte na nejzranitelnější bod v soupeřově pozici.

Bílého 11.g2-g4!! je zcela v souladu s tímto zákonem, umožní mu otevřít linie a pokračovat okamžitě v útoku na krále. Aby se vyhnul černý pohromě, musí odpovědět 11....cxd4! ale toto je právě to k čemu bílý směřuje když hraje g4, jelikož chce srovnat dvojpěšce c a vyvést střelce b2 do života. Po 12.cxd4! silnější než 12.gxf5 dxc3!  13.Bxc3 Qxf5)  12....Qxd2+ 13.Kxd2 fxg4 14.Rg1 h5 15.h3! gxh3 16.Bxh3. Černý má velké problémy.

Podívejte se na některé příklady v kapitole o Mobilizaci figur:  partie Korchnoi-Flohr -a Keres-Lipnitsky. Tak tam budete vidět konkrétní, tvůrčí rozhodnutí porušující jeden šachový zákon  "vyvinuj své figury tak rychle jak jen možno"  v zájmu jiného zákona "bojuj o centrum".

Shrneme-li to, můžeme říci, že správné hodnocení pozice je nemyslitelné bez hlubokého proniknutí do jejího obsahu - bez zvláštní pozornosti k tomu zřejmému ale zejména s ohledem k jejím skrytým faktorům. Konkrétní tvůrčí rozhodnutí není vůbec popření šachových obecností, protože popření některých zákonů a zákonitostí - které jsou často zřejmé - je vyváženo pomocí potvrzení jiných zákonů, které jsou asi skrytější.

úterý 17. ledna 2012

Kdo byl Ragozin a Lipnickij?


Obrana, která se nyní skrývá za anonymním index encyklopedie D38 nese jméno Vjačeslava Ragozina (1908-1962), špičkového velmistra a teoretika. Ragozin byl blízký přítel Botvinnika a pomáhal mu v mnoha vysoce důležitých soutěžích, včetně zápasů o mistra světa. Jako praktický hráč Ragozin asi nerealizoval zcela svůj potenciál, ale i tak ve skutečnosti hrál deset mistrovství SSSR (nejlepší výsledek bylo dělení 2-3 místa v roce 1937) říká hodně o jeho nezvyklé síle. Byl mistr Leningradu a bojoval o jeho obranu během II.světové války.  Brzy po válce vyhrál zápas proti Bondarevskému a zajistil si titul velmistra, a v Chigorinově Memoriálu v roce 1947 skončil druhý, před Keresem, Smyslovem, Boleslavským, Kotovem a Gligoričem. Nápaditý analyzátor, který vyhrál druhé mistrovství světa v korespondenčním šachu v roce 1959. 3 roky před svou smrtí.

Vraťme se do těch let, kdy nadějný mladý umělec Ragozin právě začínal vyvíjet svou obávanou zbraň v zahájení.


Je zajímavé, že obrana se objevila ve velké míře s pocity odporu. Ve svém článku "Význam turnaje v New Yorku 1924 pro teorii zahájení" Aljechin diskutoval různé nové ideje v dámském gambitu, a došel k závěru že vývin střelce na b4 nepřináší černému nic pozitivního: ... Stále méně můžeme doporučit vývin střelce na b4 ve 4. tahu - jako v partii Capablanca-Marshall - protože po 5.Da4 bílý vynutí tah Jc6, který dělá problém dosáhnout důležitý úkol v centru. Je pozoruhodné, že mistr světa nevyužil tuto možnost. Vjačeslav Ragozin později připustil  "Podivné že právě tato poznámka sloužila jako pobídka pro černého zkoumat celý obranný systém". Aljechin prohlásil, že po 5.Da4 Jc6 6.e3 má bílý výborný vývin, ale pozdější turnajová praxe ukázala že 5.Da4 je předčasné." Je zajímavé, že Aljechin brzy zmírnil svůj názor na tuto variantu. Ve své partii proti Colle v Hastingsu 1925/26, zvolil variantu černými, a vysvětloval svoji volbu takto:  Ačkoli přísně řečeno tato obrana není zcela korektní, není snadné ji vyvrátit. Vybral jsem ji zvláště proto abych se přesvědčil o praktických šancích které mohou vzniknout v případě nepřesné hry bílého, a v nebezpečí kterým čelí, jestliže bílý hraje správně.

Ať je to jakkoli, genius je z lahve ven, a v roce 1930 nová obrana úsilím Ragozina, ale také dalších Sovětských a evropských hráčů, přitahovala více a více pozornosti a byla testována v turnajích na nejvyšších úrovních.

M. M. Botvinnik si pamatoval svého přítele takto:  Ragozin byl klidný, pečlivý člověk a málomluvný. Kudrnaté vlasy s vážnými rysy ve tváři, vypadal jakoby Matka příroda mu tesala ostrou tvář a byla přerušena a nikdy nedokončila své dílo... Jeho šachový talent byl neobvyklý. Mohlo by se říci, že měl dobrou intuici a kombinační vizi, ale ostatní měli také tyto charakteristiky. Tak v čem spočívala zvláštní schopnost Ragozina?  Šachové figury mají dvě hodnoty. Jedna je dobře známá, můžeme říci jejich nominální hodnota. Před 200 lety velký matematik Euler odhadl hodnotu figur takto: Král 200, dáma 9, věž 5, střelec a jezdec 3 a pěšec 1. Obecně můžeme souhlasit s těmito hodnotami, pouze je třeba udělat korekci. Jestli král má cenu 200, jeho skutečná hodnota není více než 4, zatímco síla pěšce je 1, jeho hodnota se zvětšuje od 2 do 8 - to je 3-1=2 do 9-1=8   - když se přiblíží k 8 řadě.

Tedy můžeme souhlasit s nominálními hodnotami figur. Ale stejně jako nominální průměrné hodnoty, je další hodnota, v závislosti na pozici. Je těžké dokonce dát jméno této hodnotě - mohla by se říci "tržní hodnota. Je jasné že šachový hráč, sedící u šachovnice, by měl pouze znát průměrnou hodntou figur- dokonce začáteční to zná - ale musíte být schopen předpovědět jejich tržní hodnotu.  Tato úloha je velmi komplikovaná a vyžaduje zvláštní schopnost. Ragozin byl schopen se orientovat velmi rychle a obratně v tomto tržišti, a výtečně chápal tržní hodnotu figur v dané pozici. Možná se mýlím, ale zdá se mi že toto byl hlavní hledisko jeho talentu, a následně byl odvážně schopen vstoupit do obětních variant. Mimochodem kdyby nebylo Ragozinovy řečnické dovednosti, a jeho schopnosti přesvědčit lidi, Botvinnik by se nikdy nestal mistrem světa v 1947 FIDE Kongresu v Hague, kde řešili otázky rekonstrukce šachového světa po válce. Před válkou Sovětský svaz nebyl členem buržoázní organizace, ale po smrti Aljechina (s nímž Botvinnik vyjednával zápas o mistra světa) změnila jeho postav ení. Sovětská delegace měla mnoho dobrodružství při příjezdu do Hague a dojela poslední den kongresu. Delegáti již přijali rozhodnutí prohlásit Maxe Euwe mistrem světa - jako jediného žijícího exmistra světa a organizovala zápas mezi američanem Samuelem Reshewsky, ale po Ragozinově řeči, která změnila jejich rozhodnutí, Mezinárodní mistr Mikhail Yudovich vzpomíná:  "Mnoho let později, na olympiádě ve Skopje, když slyšel o tom, že pracuji na článku o mistrovství světa, mi Euwe řekl " Nezapomeňte zmínit, že jsem byl mistr světa dvakrát - od 1935 do 1937 a na jeden den v roce 1947, na kongresu FIDE, než přijela sovětská delegace!"  Euwe řekl to s přátelským úsměvem, ale pamatuji,  že v Hague v tu dobu byl velmi rozčílen a zklamán.

Přidáme-li pouze patnáct let, do smrti byl Ragozin byl aktivně zapojen do práce FIDE a jako jeho místopředseda.

Skončíme tuto krátkou informaci o Ragozinovi se slovy jeho současníka a kolegy, Salomona Flohra:  "V šachu byl Ragozin obávaný bojovník, ale dokonce něco více, v jeho tvůrčím přístupu byl umělec, výzkumník (a velmi úspěšný) pravdy a krásy. U šachovnice nebyl nikdy lakomý, nikdy nemyslel jenom na materiál, a v životě obecně nebyl žádný obchodník.

Na rozdíl od mnoha šachových hráčů, Ragozin nikdy se neobával ztráty kvality. Jestli cokoli, to bylo protiklad - byl často dychtivý obětovat věže za lehké figury! V jeho tvořivosti, bohatství myšlenek, originálního myšlení a ostré fantazii, mohl být podle mého názoru dáván na úroveň M. I Chigorina. Kdykoli vidíme mladého hráče s nápady, ostrým stylem, popisujeme ho jako typický Chigorin. Myslím můžeme stejně oprávněně ho nazvat reálný Ragozinista.!

Habent sua fata libelli - Knihy mají svůj osud.  Toto je staré rčení. Osud Lipnického knihy Otázky moderní teorie šachu nemůže být popsána jaiko šťastná, s nejlepší vůli ve světě. To je legendární kniha, ještě také záhadná a těžko vysvětlitelná. S těmito slovy Anatoly Karpov otevřel předmluvu k druhému vydání Lipnického knihy. Proč je tato kniha pro nás tak důležitá? Stačí říci že tato kniha, její druhá polovina je věnována Ragozinově obraně, udělala takový dojem na mladého Bobby Fischera, že kvůli ní začal hrát Ragozina pravidelně a ve stylu Lipnického a dokonce se naučil rusky. Kyjevský mistr Isaak Lipnitsky (1923-1959 jako dítě studoval šachy ve stejné sekci s Davidem Bronsteinem, pod opatrovnictvím Alexandra Markoviche Konstantinopolského. V 16 hrál již v Ukrajinském mistrovství, ale když mu bylo 18 začala válka, a Lipnitsky byl poslán na frontu. Bojoval u Stalingradu, skončil  cestu od Volgy do Berlína, a byl reprezentant Sovětského komanda v Berlíně kontrolní komise. Skončil válku jako Major a byl odměněn řadou vyznamenání a medailí.

Po válce Isaak Lipnitsky se vrátil k šachu, dvakrát se stal mistrem Ukrajiny. Jeho největší úspěch blo dělení 2-4 míst v mistrovství SSSR 1950, kde skončil před Smyslovem, Petrosianem, Gellerem, Averbakhem... Bylo mu jenom 27, ale již brzy potom,, jeho síla začala klesat, z důvodu osudné nemoci... Znovu nechme mluvit Anatoly Karpova:  Když si uvědomíme co se stalo, Lipnitsky postupně vzdával praktickou hru. Soustřeďoval se na trénování a psaní knih. Objevil se v 1956, ale v mnoho knih publikoval v Kijevě, kde byla malé tisky, a knihy tam byly odsouzeny k zapomenutí. Ale něco divného se začalo dít...

"Lipnitsky doporučuje... Podle názoru Lipnitského... "  takové fráze se nacházely v článcích Botvinnika a Fischera. Dva velcí mistři světa, zcela jiný jeden od druhého, a oba brali knihu Lipnitského velmi vážně. Široce známý v úzkém kruhu, nedosáhla masového čtenáře, kniha zabírala významné místo v knihovnách velmistrů a trenérů. Ale panika byla mezi lidmi, kteří nečetli knihu, a pouze o ní slyšeli a viděli nějaký výtažek někde citovaný.

Kniha se stala legendou. Co je na ní zvláštního?
Je úžasná, fantastická nikoli banální. Jen se prolistovat a číst náhodně pár stránek a přesvědčíte se o tom. Na začátku 21. století kniha dostala druhý život.

Odkazy:
http://www.chesszone.org/lib/books/lipnicki_modern_theory/lipnicki_modern_theory.zip

http://shop.chesscafe.com/images/products/books/3042_excerpt.pdf

čtvrtek 5. ledna 2012

Viktor Láznička je v Baskicku ve formě.

V San Sebastian ve Španělsku - vlastně v Baskicku, Donostia = San Sebastian, se hraje unikátní turnaj systémem k.o. kde se hráči utkávají v simultánně hraných 2 partiích černými a bílými. V případě nerozhodného výsledku 1 : 1  se hraje na 2 rapidy a bleskovky. Ze 64 hráčů se Viktor dostal až do dnešního finále proti Volokitinovi. Porazil i Gashimova a v semifinále se utkal včera s Moiseenkem.


Viktor Laznicka se podělil se svými pocity po zápase s Alexander Moiseenko:
Myslím že v první klasické partii, kde soupeř obětoval figuru jsem měl totálně vyhranou pozici. Mohl mít nějakou kompenzaci, ale myslím že nikoli dostatečnou. Neviděl jsem jak by mohl vyrovnat pozici. Druhá partie byla neuvěřitelná! Byla úplně vyrovnaná a já když viděl výhru v první partii, znervozněl jsem. Začal jsem hrát na remízu, měnil některé figury a to byl ovšem nesmysl - měl jsem pokračovat hrát normální šachy.
Co jste cítil před rapidem? Jak jste se dokázal uklidnit po tak těžkých partiích? 
Jenom jsem věděl, že jsem byl úplný idiot a musel jsem hrát znovu! (Směje se). Musel jsem hrát dobře. Ovšem jsem měl zlost, ale s takovou náladou můžete hned vzdát. Musel jsem se vzpamatovat rychle. V rapidu jsem dostal pohodlnou výhodu bílými a iniciativu, tak bylo docela snadné vyhrát po f5. V partii černými jsem měl lepší pozici celou dobu. I tak jsem znervozněl protože mě situace připomněla předchozí klasické partie. Naštěstí jsem v této partii udělal remízu.
Co si myslíte o novém Baskickém systému?
Je to zábava zde hrát a líbí se mi ten nápad. Nemusím počítat Elo body, a tak jednoduše hraju šachy. Myslím že příprava zde nehraje klíčovou roli pokud to srovnáte s normálními šachy. Takže si myslím že tento formát vyhovuje mému stylu.
http://www.chessvibes.com/reports/laznicka-meets-volokitin-in-todays-san-sebastian-final

A ještě jednou Pachman a Fischer...

V již připomínané knize v předchozím článku vzpomíná Pachman na zážitek s tehdy 15-ti letým Bobby Fischerem. Poprvé se potkali v Mar del Plata na turnaji. Bobby mu krátce po startu turnaje plný optimismu řekl: "Mám zítra s vámi bílé a vytřu s vámi podlahu." "Zeptal jsem se ho, jestli by mi dovolil abych se trochu bránil a on odpověděl velkoryse: Můžete, alespoň to bude zajímavější. Ale já byl tenkrát v dobré formě a nejdříve jsem se bránil a potom přešel k protiútoku. Při odkládání partie měl Bobby figuru méně, ale doufal v remízu a když musel vzdát, smetl figury a utekl ze sálu." Strávili jsme spolu čtrnáct dní po turnaji ve stejném hotelu v Buenos Aires a stali se přátelé. Začali jsme spolu pracovat na další turnaj v Santiagu. Jeden den jsem ukázal Bobbymu mou tajnou zbraň - novou variantu, kterou jsem plánoval použít černými v Sicilské obraně. Objevil jsem zajímavou myšlenku s obětí figur. Vypadalo to dobře a Bobby to chválil. V soukromí však našel v analýze díru; Bílý měl poslední překvapení a vedlo přímo k matu. Bobby si tento objev nechal pro sebe, a zaznamenal si do zápisníku : Hrát proti Pachmanovi! V Santiagu však si vylosoval černé, a tak tuto zbraň nemohl použít. Oba jsme vedli v turnaji, a v partii se mnou obětoval figuru, a hned věž. Mat se zdál neodvratný, ale potom jsem králem unikl na druhou stranu šachovnice do bezpečí. Bobby smetl figury a utekl aniž podepsal kapitulaci.



V dalším kole jsem hrál se Sanchezem z Columbie. Hrál každou partii tvrdě na remízu a nebylo lehké ho porazit. Proto jsem byl udiven, když jsem se s ním dostal do Sicilské obrany, a přímo do varianty, kterou jsem si připravil jako tajnou zbaň! Přirozeně jsem ji začal používat, potom přišlo překvapení a dostal jsem mat. (poznámka: Ve skutečnosti nedostal mat, ale spadl pod silný útok a partie skončila v koncovce)
Soupeř se náhle ukázal jako brilantní útočník - a Bobby za mnou vybuchl:  "Sanchez vás neporazil. To já jsem vyvrátil tuto variantu! On jenom hrál tak jak jsem mu ukázal. To je moc prima!"
Zvládl jsem se kontrolovat a pogratuloval Sanchezovi a také Bobbymu. Beze stopy výčitek jsem se ptal Bobbyho, jestli ho nenapadlo mě o svém objevu říci. Smál se: "Proč bych měl?  CHtěl jsem vás porazit."
Byla to pravděpodobně tato partie:
[Event "Santiago"] [Site "Santiago de Chile"] [Date "1959.??.??"] [Round "9"] [White "Sanchez, Luis"] [Black "Pachman, Ludek"] [Result "1-0"] [WhiteElo "2414"] [BlackElo "2567"] [ECO "B88"] [EventDate "1959.??.??"] 1. e4 c5 2. Nf3 d6 3. d4 cxd4 4. Nxd4 Nf6 5. Nc3 a6 6. Bc4 e6 7. O-O Nc6 8. Bb3 Be7 9. Be3 O-O 10. f4 Qc7 11. Qf3 Bd7 12. f5 e5 13. Nxc6 Bxc6 14. g4 h6 15. h4 Nh7 16. g5 hxg5 17. hxg5 Bxg5 18. Bxg5 Nxg5 19. Qg4 Qe7 $4 20. Rf2 Nh7 21. Rg2 Qf6 22. Rd1 Rfd8 23. Rd3 d5 24. exd5 Bd7 25. Ne4 Qh6 26. d6 Qc1+ 27. Rd1 Qh6 28. Qg6 Kh8 29. Bxf7 Bc6 30. Rh2 Bxe4 31. Rxh6 gxh6 32. d7 Rf8 33. Be6 Rad8 34. Rd2 Bxf5 35. Bxf5 Rg8 36. Rg2 Rxg6 37. Rxg6 Nf8 38. Rxh6+ Kg8 39. Rb6 Kf7 40. Rxb7 Ne6 41. Bxe6+ 1-0

Vzpomínka na Pachmana

aneb jak Pachman "ošvindloval" Dodu. Zajímavá příhoda, jejíž ponaučení je také užitečné pro praktické hráče, kterým se něco podobného ještě nestalo.
Mimochodem Pachman měl za své kariéry s Bobby Fischerem kladné skóre vzájemných partiích a tím se jen tak nějaký jiný hráč pochlubit nemůže.
Ve své knize "Checkmate in Prague" vzpomíná Pachman (1924-2003) na partii v turnaji v Havaně 1965.
Partii otevřel s touhou po výhře ostře. Obětoval věž za střelce a šel do útoku. Ale zkazila to malá chyba. Doda udělal neočekávaný tah, triumfálně udeřil figurou o šachovnici a odběhl se pochlubit kolegům, co se mu povedlo. "Ale jen počkej pane Doda...".
"Mezitím jsem seděl zachmuřeně u šachovnice; uši jsem měl jistě rudé. První impuls byl zabalit to a jít na pár panáků Cuba libres. Potom jsem se donutil zhodnotit situaci, která mě vedla k závěru, že asi prohraji. Jeden z ohrožených pěšec byl ztracen a útok byl pryč. Potom jsem viděl malou šanci - že po ztrátě pěšce bych mohl udělat zdánlivě slabý tah a nabídnout dalšího. Kdyby ho můj soupeř vzal, obětoval bych další figuru a udělal mu problémy. Ačkoli mi pokračování až do konce nebylo jasné, viděl jsem silnou šanci že dám mat. Za normálních okolností to byla mlhavá naděje, protože nabídnutí druhého pěšce by vyvolalo u soupeře podezření a nebyl by blázen a viděl by na dva tahy tak daleko jako já. Ale byla zde alternativa okamžitého vzdání partie.
Nakonec jsem zvolil nápad, který mi dával jisté šance. Na deset tahů mi zbývala celá hodina. Hlavu v rukách jsem předstíral hledání východiska, ale ve skutečnosti jsem se rozhodl pustit šachy z hlavy většinu času - říkal jsem si básničky a pokoušel jsem si vzpomenout na logaritmy, které jsem znal zpaměti.

Doda se procházel po sálu pyšně jako kohout, zatímco ostatní hráči se chodili dívat, jak mám červené uši. Pomalu tikaly hodiny, jen potlesk blahopřál ke skončení nějaké jiné partie a bylo ticho.
S dvěma minutami na hodinách - měl jsem minimum času na deset tahů - sáhl jsem po figuře, abych udělal to, co jsem věděl už před hodinou. Doda spěchal zpátky a po krátké úvaze vzal mého pěšce. Letmo a obavou jsem se podíval na moje hodiny jsem udělal bleskový tah a nabídl dalšího pěšce. Doda mrkl na mé hodiny, a vzal pěšce, předpokládaje že jsem tlačen časem ztratil jsem kontrolu. Další rychlá oběť přiměla Dodu se chytit za hlavu. Myslel že je se mnou konec, ale bylo již pozdě. Ani věčnost  nemůže napravit škodu způsobenou vteřinou, jak napsal Zweig. Rána za ranou padala na černého krále, dvě minuty stačily na můj zničující útok. Po splnění časového limitu musel můj soupeř vzdát. Hráči se shlukli kolem a proklínali moje štěstí, jak jsem vyvázl v takové beznadějné pozici. Velká výhoda mého soupeře v tomto případě ho nakonec stála celý bod v turnaji.  (Pachman, Checkmate in Prague (New York: Macmillan, 1975), pp. 56-57)


Partie s variantami jako ilustrace Pachmanova švindlu následuje: