Staré šachové přísloví zní, že "nejtěžší je vyhrát vyhranou partii". Sám jsem to několikrát zažil a marně přemýšlím, čím to je. Sebeuspokojením mysli hráče, který si je vědom drtivé převahy a mylně se domnívá, že již vyhrává všechno. Soupeř nemá už co ztratit, tak se snaží zkomplikovat výhru a klade nástrahy. Mistr v tomto způsobu odporu byl "hrozný" Viktor Korchnoi. Pamatuji se na své partie, kdy jsem si kladl otázku, proč se už soupeř nevzdá? Ale je to nebezpečný příznak ztráty kontroly nad skrytými nebezpečími v pozici. K tomu únava po 3-4 hodinách usilovné hry a komplikovanost pozice. Obránce má často jediné tahy a ty dělá vylučovací metodou. Hraje tahy, které evidentně neprohrávají ihned a to je méně fyzicky a psychicky náročné. Útočník má hodně falešných stop na výběr.
Následující partie, která by asi dostala ocenění "šachového oskara", kterého uděluje skupina odborníků každý rok nejlepšímu hráči roku. Problém s udělením ceny nejlepší partie roku je s tím, že názory různých lidí se mohou různit. Nejsou tedy objektivní kriteria na nejlepší partii.
V 8.kole mezinárodního šachového festivalu ve Švýcarsku v Bielu hrál Alexander Morozevich z Ruska a Maxime Vachier-Lagrave z Francie neuvěřitelnou partii, která byla rozhodující v konečném pořadí.
Morozevich, který je velmi kreativní hráč, zahájil brilantní útok jako bílý na sicilskou obrany a měl ji vyhrát v okázalém stylu. Ale Vachier-Lagrave se nevzdal a než hodil ručník do ringu (a mohl to udělat na několika místech), pořád hrál a snažil se dělat zoufalé tahy. Morozevich vynechal několik příležitostí ihned vyhrát a nakonec zahodil výhodu úplně.
Vachier-Lagrave pak našel skvělý způsob, jak převzít iniciativu (přesto, že měl věž pasti v rohu a jeho král držel ve svízelné situaci věž). Nakonec po 76 tazích Vachier-Lagrave chytil Morozevichova krále a ten vzdal. Vachier-Lagrave vyhrál turnaj, zatímco Morozevich obsadil druhé místo horším koeficientem v tie-breaku.
Komentáře jsem přeložil ze šachového blogu v New York Times.
Žádné komentáře:
Okomentovat